Znovuzrození v lavině

Ahoj,
dne 6.2.2010 proběhla médii zpráva o pádu laviny v Nízkých Tatrách. Po prvních zmatcích horská služba uveřejnila oficiální prohlášení - http://www.hzs.sk/?lang=sk&site=archivsprav&id=1330 Už z bezpečí domova a bez větších zdravotních obtíží oznamuji, že ten šťastný člověk, kterého vykopali, jsem já. Podle horské služby jsem prvním člověkem po 20ti letech, kterého vytáhli z laviny takových rozměrů živého.
Přikládám dva články z pozice zachránce i mě - zachráněného.
Tímto děkuji za bezchybnou a rychlou pomoc ze strany mých kamarádů, náhodných skialpinistů i horské službě. Děkuji také milému personálu na oddělení ARO v Liptovském Mikuláši, zejména paní primářce a sestrám, kteří mi poskytli dokonalou péči. Speciální díky patří punkáčovi Čermisovi, který se o mě staral jako o vlastního; Zuzance, bez které bychom zmrzli už první den, a bez které by celý týden nebyl takový, jaký byl.
Zároveň se omlouvám celé rodině, která si semnou zažívá peklo... Je mi to moc líto...
______________________________________________________________________
Zpověď zachráněného
napsal Honza JUST

Klepu se…. Snažím se pohnout, ale nejde to... Je mi zima…
Pošesté v tomhle týdnu se budím v autě značky Škoda Favorit jménem Béďa zkroucený jak paragraf, ale i přesto natěšený na další den plný silných zážitků. Jako každé ráno zdravím správce parkoviště - postaršího chlapíka, který si už na ten zelený hotel zvykl taky. K pobavení překvapených procházejících provádím za volantem ranní hygienu za zvuku Jojobandu, jediné kazety, kterou vlastním. Pastu z pusy vyplachuju ledovou tříští značky Kofola, oblíkám smradlavý a neustále vlhký oblečení, se zatnutými zuby se soukám do úzkých lyžáků, nasazuju helmu, pípák a skáču do půjčených deset centimetrů širokých prken.
Na dohodnutým místě zdravím Lukáše i s jeho kamarády a hned jedem pojezdit něco málo kolem. Během dne řežem oblouky v prudkých žlebech, širokých pláních, kličkujem mezi kosodrevinou…
Hodiny ukazují čtvrtou, zmrzlí vlekaři se těší domů a my vybíráme místo posledního sjezdu. Příkrý kotel, který sleduju z převěje je prý tím pravým. Srdce mi buší jak o závod, nervozita stoupá stejně jako adrenalin v krvi. Luke jede první. Ladně seskakuje a stříhá oblouky v rychlém sledu. „Bezpádová zóna“, zní mi v hlavě rady Pavla, třetího z naší party . Hecuju se, nakláním se přes okraj a… jedu. Po pár vteřinách nejistoty chytám rytmus a užívám si pocit pána světa. Vítr mi zpívá v helmě, úsměv na tváři. Nic mi nechybí. Jsem na horách, fajn lidi přede mnou, za mnou, v údolí v Beďovi i za barem.
Tok šťastných myšlenek ruší až bílý kamión, co do mě znenadání natankoval podle zezadu. Bílo, tma, bílo, tma. Dusím se. Masa sněhu mě válcuje před sebou, gymnastické pozice střídám jednu za druhou až najednou…černý nic. Ta černočerná mrcha nezvykle studí a ten nepříjemný tlak, který obklopuje celé moje potlučené tělo. Tlukot srdce rychlejší než šicí stroj. Poslouchám zbytky rozumu a veškerou energii využívám k pohybu k vytvoření vzduchové kapsy. Marně… Nehnutě ležím uprostřed nicoty…
Nepromítá se mi celý život před očima, děsí mě jen jediná věc – nemám strach. Možná mi tahle část mozku odumřela docela, možná se to odehrálo moc rychle, možná…
Nevím, jestli to bylo moje podvědomí, nebo hlas mého zmoženého strážného anděla, který mě ujistil, že všechno dopadne dobře. Dech se zklidnil, srdce začalo bít jak má a já usnul spánkem ledového prince….
„Ty vole, nehýbej se!“, křičí na mě nervózní, ale neskrývaně šťastná trojice zachránců. Jenže mě je strašná zima. Po překotné kontrole pohyblivosti končetin se s pomocí zvedám. Zmatenej koukám na přistávající červenou potvoru s vrtulí. Kluci mě kamarádsky zakrývají vlastním tělem, zachranář štěstím pokřikuje, že mám z prdele kliku a já s dávkou „posmrtného“ sarkasmu opětuju: „No jo, ale kdo to bude platit!“
Roztřepaný obraz z kabiny vrtulníku si moc neužívám. Klepu se jak před první schůzkou s životní láskou, možná i víc… Na stanici HZS ze mě banda horalů strhává všechno oblečení a vzhledem k mé tělesné teplotě nižší než 35°C jistě chvilku pochybují, co vyplnit do kolonky pohlaví. Zabalený do několika dek, obeskládán topícími polštářky a zavinutý do alobalu odjíždím s šikovnou paní doktorkou sanitkou na ARO do Liptovského Mikuláše. Obligátní seznamovačku přeskakujeme a sympaťanda v bílém mi už už cpe trubičku plnou rtuti do zadních partií mého na kost zmrzlého těla. Nejsem proti, jen milou MuDr.lituji. Přeci jen strefit se do malého, rychle se pohybujícího terče není žadná „prdel“.
Užívám si světla dne i tmy noci, žiju naplno. Stihl jsem zažít to, co nestihnou desítky generací a dostal jsem propustku tu pobýt ještě dýl. Přežil jsem malárii v Africe, sračku v Pákistánu, pády v Rumunsku i lavinu na Slovensku. Vážím si všeho, co mi život dal i vzal. A protože vážně nevím, čím jsem si to zasloužil, zbývá mi jen do nekonečna děkovat tomu nahoře, tomu dole, kamarádům zachráncům a vlastně všem, díky kterým se můžu radovat z pouhýho bytí. A tak děkuji i SummitRide týmu za půjčení lavinového vybavení, bez kterého by moje poděkování už nikdo neslyšel.

Honza Just
Pozn.rád zodpovím veškeré dotazy: just.honza@gmail.com a prosím, pokud někdo máte zkušenosti s pojišťovnami, prosím ozvěte se s radou. Zatím to vypadá, že kromě ztracených lyží si budu muset vydělat i na vše ostatní ...
______________________________________________________________________
Zpověď zachránce napsal Pavel
Chopok, 6.2.2010, okolo 16:00
Blížila se 4. hodina, věděli jsme, že je to naše poslední jízda na vrchol. Rozhodli jsme se pro jízdu jedním ze žlebů v Zadních Děreších a cestu na hotel. Po krátké poradě na horní stanici vleku se tři členové naší skupiny rozhodli, že zvolí jinou cestu a vyberou si žlab v jiném sektoru.
Lukáš, Honza a já jsme se vydali cestou po hřebeni do freeride zóny Zadních Děrešů. Za 5 minut jsme na místě, nahlížíme přes horní okraj převěje do koryta žlabu. "Dopoledne jsme jeli s Romanem o dva žlaby vedle." informuji Lukáše. Volba padla na tento ne moc prudší kotel. Lukáš přeskakuje převěj a skáče do žlabu . Pár přeskakovaných oblouků a mizí dlouhou zatáčkou za skálou ve spodní části žlabu. Druhý jede Honza, neměl tolik zkušenosti jako my, poslal jsem ho tedy přede mnou, člověk se cítí bezpečněji, když už to před ním někdo sjel a ještě má za sebou dalšího. Nechávám jej poodjet do Lukášovy úrovně, jeden oblouk a budou u sebe. Nastala moje chvíle jsem trochu nervózní jako před každou jízdou v prudkém žlabu, ale myšlenka na dopolední krásnou jízdu s Romanem mi dává potřebnou jistotu, že i tenhle kotel je v pohodě, a že Honza už je jen pár metrů od Lukáše v bezpečného místa pod skalním výběžkem, kam mířil.
Pouštím se tedy přes převěj, povrch žlabu je tvrdý a je cítit, že je to zmrzlá vyfoukaná deska. Oblouk doleva, oblouk doprava. Za mými zády se ozývá prasknutí a temný dutý zvuk. Věděl jsem, že nastává problém. Třetí oblouk, točím levou. Periferně vidím, že se pár metrů nade mnou a zleva z hřebínku ve žlabu dáva do pohybu obrovská masa sněhu. Ve vteřině vám tohle všechno probleskne hlavou. Další vteřina pro mě znamenala můj poslední oblouk. Vypadalo to jako metrové kvádry ledu na vodě, které se během vteřiny rozpadají a pohlcují mě do hlubin. Téměř metrový odtrh na mě zleva udeřil silou, okamžitě mě strhává s sebou dolů, každá další vteřina v tomto živlu mi připadá jako věčnost. Ale zatím mám hlavu nahoře, ale stačí 3 vteřiny, aby masa sněhu, ve které jsem uvězněn nabrala závratnou rychlost přímou cestou dolů žlabem a vtahla mě do svých útrob. Lyže a hole nasazené v poutkách na rukou jsou kotva, která vás velmi rychle táhne pod jedoucí sníh. Je to děsivé ještě víc než si to teď asi představujete. Vrstva sněhu, která se utrhla je opravdu mocná, už jsem celý pod sněhem, dusím se, sníh se mi dostal hluboko do krku a nadavuje mě, ale další nádech není možný. Hází to se mnou jako s hadrovým panákem. Jsem v křeči, že nemůžu dýchat, ale všechno je slyšet každý pohyb sněhu a svist laviny, pociťuji obrovskou silu a hlavně rychlost masy sněhu valící se z kopce. Vzpomínam si, jak to se mnou udělalo několik kotrmelců a tlak sněhu kolem celého těla. Najdenou jsem ucítíl jako bych měl lyže pod sebou, vnitřní systém ve mně zapnul a přikázal mi zatnou všechny svaly co mám. Po vteřině, to znamená po dalších padesáti metrech, mi tohle pomohlo dostat hlavu nad úroveň valícího se sněhu, je to zóna zvířeného sněhu těsně nad povrchem laviny, sice se dusím a vdechování zvířeného sněhu působí podobně jako sníh, pod jehož vrstvou jsem byl před sekundou, ale pro organismus i to málo působí jako spínač dalších reakcí. Díky vypětí všech svalů a lyžím, s vázáním utaženým na váhu o 40 kilogramu víc než vážím, se mi zázrakem dostává vyšší hladiny a jsem u povrchu laviny. Byl to zvlaštní pocit, dvě vteřiny stačily v obrovské rychlosti laviny k tomu, že se může aspoň na 30% nadechnout a dostavám se na úroveň, kde se mé vyhlídky na záchranu zvyšují. Dalších pár vteřin v zajetí laviny jsem cítil, že všechno začíná zpomalovat a já jsem půlkou těla ven z laviny. Zastavilo to. Ještě pár sekund trvá než se usadí oblak zvířeného sněhu. Ta masa sněhu mě vyplivnula, jsem zasypaný až k pasu. V hlavě mi zní : "Žiju, a nejsem pod sněhem. Jsem pomačkaný, ale nic mi není. Jak je to možné? Jak se stal moment, kterými pomohl se z toho dostat?" Stal jsem se 5letým dítětem, jančil jsem radostí a křičel, že mě snad slyšeli i ve Vysokých Tatrách. Tato euforie z nezměrného štěstí trvala asi 10 vteřin, kdy jsem měl mozek zaplavéný snad všemi života budicími látkami v těle. Nemohl jsem se skoro hýbat, ale otočil jsem se na kluky pod skálu asi 300 metrů daleko a chtěl jsem se podívat co všechno se se mnou uthlo.
Pod skálou, ale stojí jen Lukáš. "Ku?va, kde je ten kluk? jediná myšlenka změnila můj stav na žalostný a bezmocný. To co se člověku v té chvíli odehrává v hlavě, znají jen ti, kteří se v podobné situaci, kdy jde každou ubíhající vteřinou o život, ocitli. Opravdu si to nejde představit jak děsivé a stresující to je. " Vytáhni pípák" volá Lukáš shora. Sice jsem se skoro nemohl pohnout nohama , ale rychlost s jakou jsem dostal zbytek těla ven z laviny, i s jedou lyži stále připlou na noze, do teď nechápu. Celý jsem se roztřásl, sundal jsem pipák. Vidím jak Lukáš s pipákem v ruce odshora ze strany na strany projíždí lavinu k místu kde jsem se vyhrabal. Vyrazil jsem jiným směrem a snažil se hledat signál. " Měl zaplý pips? Volá Lukáš od dolíku po mých nohách. Nedokázal jsem mu odpovědět. "Máš zlomenou lyži," po domluvě a pod značným stresem jsme se rozhodli, že pojede pro horskou službu, a já se budu pokoušet ho najít. Hodil svůj pipák na zem k mé zlomené lyži a vydal se pro pomoc. Byla to chyba,měli jsme hledat společně, ale pod tíhou události jsme to uznali za nejvhodnější řešení, protože se mi nepodařilo mobilem dovolat ani na horskou službu a na 112ku. Jak mizí za hřeben, mi teprve dochází, že odjíždí s batohem, ve kterém měl lavinovou sondu a lopatu. Ale už nebyla možnost jak jej zavolat zpět. Celý se klepu a v hlavě mám ty nejčernější scénáře, které mi nedovolí ani ve chvíli největšího vyčerpání přestat s hledáním, každý krok je těžší, občas se zlomím v koleni a upadnu vyčerpáním v tvrdém a náročném terénu právě spadlé laviny. Laviniště měřilo asi 100 na 100 metrů a nános v největších vrstvách byl přes 4 metry. Mířím do míst, kam se Lukáš nedostal. 5 minut a stále nic. Zůstal jsem sám na obrovské mase sněhu a vím, že někde pod ním mám zasypaného kamaráda. Přemýšlím, kde by ho to mohlo zanést , ale v lavině nevíte, kde můžete skončit. Pokračuji v křižování prostoru, kam se nedostal kamarád jedoucí shora. Udělám několik kroků a zkouším okolo sebe zachytit signál jeho vysílače. Pří chůzi bez sluchátek není šance zachytit ty nejslabší zvuky, které v mém příjmači vyvolává jeho vysílač, zastavit na pár vteřin mě také nutí můj naprosto vyčerpaný a vystresovaný organismus. Asi 6 minuta hledání, jako bych něco z pipáku uslyšel, sazím na to, a vydávám se směrem k signálu. Dalších pár kroku a signál sílí, to mi dodává chybějící sily a pokračuji. Pipák mi vyhodil hodnotu 40 metrů jako první opravdovou zprávu o signálu. Teď už jsem si stoprocentně jistý, že má vyhledavač zapnutý. Dostavám se na hodnotu 26. Ale další krok znamená narůst hodnoty na 32 a více. Zastavil jsem se a do všech směru jsem se snažil zachytit předchozí hodnoty. Marně. Udělal jsem tedy asi deseti metrové kolo, kde jsem hledal lepší hodnotu, 26 metrů pro mě byla stále nejmenší hodnota. Když jsem udělal krok, že to zkusím kousek vedle, jsem upadl, podlomila se mi vyčerpáním noha. To mi pomohlo, pipák mi hodil číslo pod 20kou a každým krokem ubýval. Na hodnotě 8 metrů jsem se podíval před sebe a uviděl čouhat špičku lyžařské hole. Spěchal jsme k ní, asi metr od ní jsem naměřil hodnotu menší jak dva metry hrábnul jsem rukou a narazil na rukojeť hole a o deset centimetru vedle jsem objevil ruku, rukavici mu to sundalo když ho to smetlo, ruka byla celá do modra, ale našel jsem jeho pozici. Lopatu jsem neměl a tak jsem začal kopat rukama. Ale lavina mezitím sesedla a ztvrdla a stal se z ní "beton." Prvních 25 centimetru šlo dobře, a dohrabal jsem se k lokti kamaráda. Zkusil jsem za ni zatáhnout, jestli reaguje, ale ruka se bezvládně svěsila k zemi. Kopání je neuvěřitelně náročné, je to ta poslední část a k tomu ta nejnáročnější. Hrabání hlouběji šlo pomalu, ale nemohl jsem přestat. Centimetr po centimetru jsem se nakonec prohrabal k hlavě. Byl asi metr hluboko, tvař měl modrou, nereagoval, oči v sloup. Dýchal, spíš jen chrčel. Postupně jsem mu obhrabal hlavu a obložil ji mikinou, co jsem měl pod bundou. Ale věděl jsem, že pod metrovou vrstvou má ještě celé tělo. Rozhlédl jsem se, jestli není pomoc na cestě, těch 10 minut než jsem se dohrabal k hlavě, bylo jako věčnost, byl jsem úplně vyčerpaný. Opět se na mě usmálo štěstí a zahlédl jsem dva skialpinisty na druhé straně kotle. Na volání a mávaná reagovali a natraverzovali ke mně. Pomocí dvou lopat jsme jej za chvíli odhrabali celého. Jak měl volné tělo, přišel k vědomí. Nevěděli jsme, jestli nemá poraněnou páteř, proto jsme jej nechali ležet a prvně jsme zkoušeli jestli muže sám hýbat rukama a nohama. Začal sám chtít vstát a po společném uvážení. Jsme mu to dovolili, ale podchlazením se velmi třásl a tak jsem jej celou dobu zahříval vlastním tělem a taky třením končetin, na zmrzlou ruku jsem mu dal svou rukavici. Už jsme měli vyhráno. Byli jsme strašně šťastní, že jsme jej vytáhli. Ale Honza se třásl čím dál více. Asi 35 minut trvalo než jsme uslyšeli vrtulník záchranné služby. Tehdy podchlazený Honza pronesl památnou větu : "Já ten vrtulník platit nebudu." V tu chvíli jsme nevydrželi a složili se k zemi smíchy. Když vám vrtulník přistává za zadkem je nápor větru od listu vrtule tak silný, že jsem se zahřívajíc kamaráda s ním málem vyvrátil. Vyskočil záchranář horské služby se psem, protože poslední zpráva pro horskou byla, že nevíme jestli měl zapnutý pipák. Mezitím vysílačkou informoval kolegy, že jsme Honzu vytáhli a ať přiletí vrtulník s doktorem na palubě hned na zpět. Před druhým příletem vrtulníku na místo ještě dorazil další člen horské služby na skialpových lyžích, který zaslechl zprávu ve vysílačce. Honzu jsme naložili do vrtulníku. V ten moment jsem mu chvíli záviděl, že se proletí a já budu muset se zlomenou lyží nějak dojet na hotel.
Muž z horské služby nám po odletu sdělil, že před pár hodinami dojel z týdenního lavinového školení z Vysokých Tater, kde prý byla nuda, protože tam žádná lavina nespadla a neměli na čem cvičit. Během vyprávění jsem si všimnul psa, jak hrabe v místě, kde ležel kamarád pod sněhem. Zachranář nás ujistil, že dokud psa neodvolá, nepřestane na místě hrabat a hledat. Taky nám řekl, že se přes dvacet let nestalo, že by z takové laviny dva lidi vyvázli bez zranění. Měli jsme opravdu štěstí v neštěstí. Už se stmívalo proto jsme zvolili cestu dolů. Jízda s jednou lyží zlomenou není v tak obtížném terénu jednoduchá. Ale cestou dolů jsem měl štěstím slzy v očích, že to všechno dopadlo, jak dopadlo. Dojel jsem ke sjezdovce a celý zmatený po všech těchto událostech jsem dorazil ke špatnému hotelu, ale ta dlouhá procházka s lyžemi na zádech ke správnému hotelu mi asi jen prospěla. Byl jsem neskonale rád, že se tomu mužem večer v hotelu zasmát a pít na štěstí a zdraví.
Z této události plyne skutečnost, že do volného terénu musí vždy víc lidí, na které se můžete ve chvílí nouze spolehnout. Protože jen osoba, která je poblíž vám muže okamžitě poskytnout pomoc a najít vás, pokud jste zasypaní pod sněhem. Ne vždy to musí horská služba stihnout a vy jste jediní, kteří mají tu moc ovlivnit běh dalších události a zachránit život. Máte víc jak 90% na přežití v lavině do 15 minut, ale po 35 minutách je to pouze 30%. Dále je nutné kompletní lavinové vybavení (vyhledávač, sonda a lopata). Bez pomoci Jara a Filipa bych ho holýma rukama snad ani nevykopal celého. Tímto jím velmi děkuji za pomoc.
______________________________________________________________________
Později budou uveřejněny fotografie z místa, rozhovory pro ostatní weby.
Ještě jednou děkuji všem zachráncům. Bohužel nemám kontakt na dva skialpinisty, kteří mě pomohli odkopat. Tímto tedy vyzývám: Kluci OZVĚTE SE na přiložený mail.

Sbohem Afriko!

Posledni ahoj vsem, posledni sbohem zase na rok!

Za dobu, co jsem nenapsal se odehrala spousta veci. Stihl jsem se nadobro rozloucit s Hankou, projet dalsich nekolik zemi, uvedomit si, ze Jitka s Danielem jsou pro me jedni z nejlepsich kamaradu. Zkouknul jsem konecne africke vesnice, odmitl nabidku "making love" s jednou cernoskou, stravil asi nejhezci vecer s pravym rastafarianem v jeho chysi, abych pak skoncil opet v nemocnici s diagnozou malarie. Oprenej o lednicku jsem koupil par dobre mirenych jehel do zadku, slupl par extremne silnych tabletek... Tri dny jsem si zadarmo diky Danielovi uzival hotelovyho pokoje v hlavnim meste Ghany.

DEKUJU obema mym andelum za to, ze me nenechali na holickach, postarali se o me v dobe, kdy mi opravdu nebylo moc dobre. O par dni si kvuli me zkratili svoje africke libanky a priplatili si na viza, za coz se stydim a omlouvam. Nikdy jim to nezapomenu.

Penize dosly tentokrat stejne rychle jako fyzicke sily a ja byl nucen skocit na letadlo. Presne po mesici me africke cesty si zase zvykam na pohodlne kozene kreslo pred mym pocitacem. A tak si tady spokojene rekapituluju vsechno, co jsem zazil. Vsechno to, pro co stoji chytat malarii, prujem. Pro poznavani skvelych lidi, prirodnich kras... Zase mam oci trochu otevrenejsi...
Ipresto, ze jsem nevylezl zadnou sestitisicovku, neprosel africkou dzungli a nenaucil zpivat ani jeden kmen "oh happy day" nelituju niceho, co se stalo.

Seznamil jsem se s lidma, na ktery nikdy nezapomenu i ty, na ktery se pokusim zapomenout co nejdriv. A vo vo vo tom je...

Opona se na rok zase zavira, ja opet srdecne dekuju vsem divakum a za ticha v hlavnim sale se ztracim v seru, abych se za rok vratil s novym pribehem, ktery bude, doufam, ten nejvetsi ze vsech. Dekuji vsem

Anarchie v Senegalu aneb jak Honzik dela ostudu

Sellam Alleykum!

Dikec za komentare. Jsem rad, ze to jeste nekdo cte. A tak jen pobizim dal: ctete, piste a rozsirujte dal... Fakt me to vzdycky moc potesi!

Predposledni den v mauritanske metropoli jsem stravil na msi. Za bzukotu much jsem se postavil jako v protialkoholicke lecebne, abych s sirokym usmevem a dokonalou anglictinou k tomu procedil skrz zazloutly chrup: "Hiiiiiiiiiiiiiii! My name is John and I come from Czech republic." Sklidil jsem uspech. "You re welcome John", odvetila mi asi dvacitka cernochu, a cernosek. Pak se vsichni chytli za ruce a zacli zpivat neco ve stylu o booooze oooo boooze, vitej Johne ooo booooze... Chytajic "bozskou" melodii jsem si lehce pobrukoval pod chlupy, co mi za tech par tydnu vyrasily pod nosem. Prislo dlouhe povidani ve francouzstine. Ja jen pritomne kyval hlavou, rozdaval usmevy a zbesile listoval bibli, kterou jsem chte nechte vyfasoval. Behem trihodinoveho setkani adventistu se mi podarilo nalistovat spravnou stranu presne dvakrat, rozbrecet kamaradskym pohledem roztomile cernousatko a zabit par much svatou knizkou. O tom, ze ze me meli vsichni velkou radost vas uz asi nemusim dal presvedcovat...

Po velkem louceni s mladym pastorem jsme se spolecne jako velka rodina vydali konecne smer senegalske hranice. S pusou otevrenou dokoran jsem si vychutnaval exoticke pohledy z trajektu, kde se tesnala snad pulka cele Afriky. Dulezita razitka do pasu a dalsi hadka s Hankou korunovala nas prejezd do dalsi zeme. Narychlo jsme skocili na nejblizsi konske taxi a frceli k nejblizsimu vrakovisti ala nadrazi. Jen diky cernemu vudci smecky jsme usmlouvali cenu na prijatelnou uroven, nalodili se do krapu, ktery kdysi byval Mercedes a ujizdeli sec sily kuckajiciho motoru stacily. Velbloudi, poust, palmy, mouchy, vesnice z rakosi... Oci mi jen prechazely...

Nekdy behem noci jsme pokrouceni jako paragraf konecne dorazili do Dakaru. Domorodci se kolem cesty profesionalne kroutili v rytmu hykajicich oslu, cerne perly s dokonalymi postavami znudene postavaly kolem. Reagge dunelo z osuntelych repracku naseho medoura a opodal dohorival vrak auta. Totalni anarchie okrajove casti hlavniho mesta jsem sledoval ukrytej za rozpraskanymi skly pomackaneho korabu. Ikdyz se mi pohled na cervenozlutozelene cepice mihajici se kolem moc libil, ven z auta by me nikdo nedostal. Myslim, ze bych skoncil prinejmensim okradenej driv, nez bych stacil zavrit dvere.

Unaveni z dlouhe cesty, hladovi a totalne propoceni jsme ulehli v dalsim zablesenem centru vericich. Svaby vetsi nez muj prostrednik na nas kamaradsky koukaly z kazde skviry, pohladit se ale nenechaly. Nedivim se jim, smrdel jsem vic nez oni.
Nasledovala ranni sprcha, sladoucke mango a nutna priprava na velkou navstevu u samotneho pana ambasadora, ktery mel oddat ty dve cernobile hrdlicky. Pro takovou oficialitu jsem zvolil kombinaci vytahaneho tilka se stopami po snidani, prodrene kratasy a sandale ve stylu houmless. Uces zvany vrabci hnizdo jsem dlouho modeloval pred zrcadlem. Daniel v nazehlenem obleku se kamaradsky zdrzel komentare a chytil nekamaradsky zachvat smichu. Fakt, ze jsem pro tentokrat opravdu prestrelil jsem si uvedomil az na cervenem koberci ambasady. Fotakem na brichu jsem skryval ten nejvetsi flek a mohutnym bounjouir jsem se privital s panem ambasadorem. Jeho manzetove knoflicky v cene myho Bedi (auto - Favorit) mi hazely prasatka do oci a ja pocital kazdou vterinu meho mezinarodniho fauxpais. Dost dlouho mi trvalo nez jsem pochopil, ze francouzsky zvatlajici zastupce Senegalu mi netlaci ruce do zad pro nic za nic. Jen se snazil si sednout na sve obvykle misto, ktere jsem vyhodnotil jako nejlepsi pro jeho majestatnost Honzika z Prerova.
Potichu, jen pro vedlesedici Hanku jsem pak zavtipkoval, ze tu chybi uz jen whisky. Asi o 30vterin pozdeji prede me postavila pani sekretarka flasku Jacka Danielse... "Dopr...", zaseptal jsem si sam pro sebe a pro tentokrat nedonesla slecna Podrztaska vubec nic.Nastesti...
Naladu v tak prekerni situaci mi zvedala jen "koncilka Cecilka", ktera sedela po pravici bosse. Jeho nekonecne proslovy ji unavovaly vic nez me a tak po pul hodine nuceneho vnimani sveho sefa natvrdo usnula. Byla ve svem oboru opravdu spicka, protoze se vzbudila presne ve chvili vizualni kontroly sveho nadrizeneho. Ja jen tise zavidel...
Nekonecna session nastesti skoncila driv, nez jsem stacil flasku hnedeho cloumaku otevrit, dalsi prusvih se tak na pude ambasady nekonal.

A protoze se takova svatba musi oslavit at uz jsem kde jsem, koupili jsme s Danielem lahev toho nejlevnejsiho (50Kc za pul litru-neco jako ethanol + voda, voltage cca 55%) a jeste ten vecer jsme se opili primo na ulici tak, jak uz dlouho ne. S milym americko-kamerunskym prizvukem jsme zpivali muj oblibeny Severni vitr je kruty a planovali taktiku, jak skryt nasi opilost pred Jitkou. Nepovedlo se... I pres zvykacky, chleba a neco malo zaludecnich stav(pozn. pro kluky z privatu a hlavne pro Zavu - plnim vysokoskolske normy) to Jitka poznala.. Vse ale skoncilo happyendem, ti dva se maji stale radi a doufam, ze jeste dlouho budou... Protoze ja je mam rad moc...

A nejen je...

Pozn.: Msi jsem absolvoval proto, abych vyjadril sve diky mistni komunite, u ktere jsem zadarmo prezival. At uz veri v cokoli, jsou to fajn lidi. Ipresto jsem na nic nazory nezmenil, nikam jsem nekonvertoval. Takze se prosim, mili rodicove, nestrachujte jako minuly rok.

Jo, a koupil jsem si naprosto unikatni botky, s kteryma budu rybarit na tech nejkrasnejcih tropickych plazich sveta v Ghane, kam ted mirim. Tam stravim vic nez mesic. Planuju tam konecne poznat obycejny lidi, dostat se do vesnic, ochocit par lvu a proste takovy ty normalni veci, co se v Africe delaji. Pa

Ahoj vsem!
Ochutnal jsem turecky caj, iranskou pohostinnost, pakistanskou krasu, indickou sobeckost a ted mam mezi prsty pisek Sahary. Ve spinavem tilku se smradlavyma sandalema na nohach. S lehce mastnou hlavou plnych myslenek stojim tam, kam me africky vitr zanesl, tam kde lidi maji jinou barvu, mysleni... Prochazim se ulicemi, ktery jsem videl v nejsilenejsich dokumentech. I ty, na zahratem gauci v obyvaku, mi nedavali spat. A ted vsechnu tu tihu nesu na mych kostnatych zadech obrousenych od hodin a hodin stravenych pri prejezdu magicke pouste. Jsem tady, v prave Africe.
Po tezko uveritelnych chvilich na korbe nakladacku bez dveri sedim v hlavnim meste Mauretanie - Nouakchottu. Hrbet jeste lehce poboliva, neprirozenych poloh jsem vystridal behem jizdy spousty. Z oci vybiram jemny pisek a vzpominam na chvile, ktere jsme travili s mauritanskou rodinkou mezi rybarskymi sitemi, pytli cukru a taskami ledabyle pohozenymi mezi nas. Pili jsme z jednoho umastenyho hrnku, marocky spinavyma rukama papali vse, co nam africka mamca pripravila na plynovym varici, co vubec netesnil. Na okamziky, kdy nas na kazdem kroku zastavovala mistni pisecna garda zahalena v satcich, nikdy nezapomenu. Behem 300km jsme napocitali 14ozbrojenych kontrol. "Sellam Alleykum.Passport!", ozyvalo se hrubym hlasem pokazde, kdyz nase auto zastavilo. A tak mam pocit, ze polovina Mauritanie jsou ridici a druha ti, co ridice kontroluji. Hanku se mi malem povedlo vymenit za par velbloudu. Zajemci s lehce plesnivyma zubama se tahle pihovata blondyna moc libila, naklonnost byla bohuzel jednostranna a tak nemam ani velbloudy ani klid. :D
Unaveni po dlouhe ceste jsme vysedli v jednom z mala mauritanskych mest a nemohli uverit, ze jsme na stejne kouli,na ktere popijime pivo v pohodlnych sedackach, resime pitomosti a netusime, co se deje za kopcem. Cernocerni dredati mistnaci v rozbitych autech, neskutecnej bordel. Cernousci v letech, v kterych je u nas nepoustime samotny pres cestu tvrde makaji. Prodavaji sladky manga, bosky tahaji tezky naklady... Bida, o ktere se vam nesni. Pohledy nejchudsich deti sveta, na ktery se nezapomina... Pohledy, ktery jsem mozna ani nemel videt.
Po byrokratickych peripetiich na hranicich mam jenom 6-ti denni viza, a tak si tech par dni uzivam s tetou Jitkou, strejdou Danielem a Prazandou Hankou prave tady, v piskem zahalenem Nouakchottu. Diky znamostem skvele Jitky a jejiho africkeho snoubence bydlime zadarmo, jime za par korun a do utrob divoke reality mesta se vydavame jenom za doprovodu urostlych bodyguardu. Lehce jsme zmenili trasu, pozadali o viza a v pondeli frcime do Senegalu, kde pujdu za svedka tem dvema hrdlickam. Bude mi potesenim...

A ze zazivam veci, ktery jsou za hranicema fantazie vetsiny lidi? Jo, zazivam. A to jsem teprve na zacatku...

Dopis z africkeho tabora

Mila maminko, tatinku, drazi kamaradi,

posilam vam srdecne pozdravy z tabora v Africe. Mam se tu moc hezky. Slunicko pekne pali a dokonce uz i mistni cigani se divi moji neevropske barve. Lvi zatim moc nezerou a malaricti komari si zatim ani necucli. Kluci z kuchyni kolem vari docela dobre, kalhoty mi zatim nepadaji. Teta Jitka i teta Hanka se o mne moc hezky staraji a plni muj zaludek hned, jak se mu zamane. Avokadovy koktejl, stavnate datle a mandle jsou jenom hrstkou z toho, co uz jsem ochutnal. Ja je za to bavim svymi vtipky, vymyslim klukovske hlouposti a sam se jim pak smeju. Zanedlouho budeme v Mauretanii, kde se sejdeme se strejdou Danielem. Strejda je dvoumetrovy cernoch a pry kamaradi s tetou Jitkou. A pry se i budou casem brat, mit kupu deti a dalsi prusery...
Ja mam zatim prusery jenom malinkaty. Treba kdyz jsem si pri loupani opuncie zabodal asi tak milion trnu do ruky. Teta Jitka pak mela zabavu na pulku odpoledne. Vubec se o mne nebojte, ja se totiz taky vubec nebojim.
Dneska jsme zazili nejkrasnejsi stop. Nekolik hodin jsme ficeli na korbe pickupu zatim kamenitou pousti - predskokankou velke Sahary. Vsude samej velbloud, berber, Marokanky a mozna i breberky.Dost dlouho mistnim ridicum trvalo nez zjistili, ze jim jen tak nemavam, ale chci k nim do auta. Nakonec pochopili...
Tak se mejte moc krasne a nesmutnete. Vsechno utece jako voda a ja se z tabora brzo vratim. Jen trochu hubenejsi, smradlavejsi a trosicku zarostlejsi...

Vas Honzik

P.S. dekuju Kacce za ten nejkrasnejsi prispevek, co zatim kdo napsal. Treba i letos zazvonim s parem africkych cigar. Treba i bez....

Ahoj z Maroka aneb Honza zase jednou kralen

Predem chci dodrzet tradici z minulyho roku a podekovat vsem prispivatelum. Oci mi trapne zvlhly, kdyz jsem si cetl vase radky. Moc si toho vazim, dekuju vam a uprimne doufam, ze v tom budete pokracovat i nadale.

Ani nevim, jak je to mozny, ale prvni tyden mam za sebou. Ubehlo to jako voda, zazitku opet pribyva minutu od minuty a ja se tesim na kazdou dalsi.

Po perfektnich dvou dnech stravenych v multikulturni Barcelone se srandovnim Sabim,ktery neustale zmoulal doutnajici joint hasise v puse, jsme se vydali opet na stop. Poprve za svou cestu jsme potkali stopare, s kterym se dala Hanka hned do reci. Nevericne jsem kroutil hlavou, kdyz mi prekladala rozhovor s roztekanym Francouzem. Ani ne devatenactilty automechanik se vydal v dzinach s batuzkem na zadech do Senegalu. Pry neumi obsluhovat pocitac, a tak by rad delal svoje remeslo tam, kam pocitace jeste poradne nedorazily. Nevim, jestli to byla sipka do mapy sveta nebo prst naslepo zapichnuty do globusu, co ho primneli se rozhodnout pro byvalou fran.kolonii. Tak ci tak se tenhle blazen stacil behem sve 14-ti denni cesty sjet kokainem, zaplavat si v bazenu jednoho z ridicu a buhvi co jeste. S pranim hodne stesti do budoucna jsme se rozloucili a sedli k dalsimu hodnymu soferovi.
"Tak si jdi kam chces! Ja te k nicemu nepotrebuju", rvala po mne Hanka pri nasi prvni opravdove krizi, kdy jsem ji naznacil, jak moc ji mam rad. Vse nakonec dobre dopadlo a my kupodivu nastoupili do stejnyho auta miriciho do posledni spanelske zastavky - Algeciras. Pristavni mesto plne cernych prostitutek zname pro svou vysokou kriminalitu, jsme videli jen za tmy. Pred nastupistem na trajekt jsme po dvou hodinach stridali hlidky, abychom si alespon trosku odpocinuli pred naslednym presunem do Maroka - brany Afriky. A meli jsme zase stesti. Dvojice perfektnich "pilotu" Renaultu ze Slovenska se nas ujala uz na palube predrazeneho trajektu a slibila nam presun do zname Casablancy. My, behem jejich papirovani, stihli jeste projit Tanger,poobedvat marocke placky a seznamit se s perfektnim parem z Koreii. "OOOOOOOOOOOOUuuuuuuuuu. Naaaaaaaaaajs. UUUUUU.", znelo neustale z pusy sikmookyho designera, ktery uz rok rozsiruje slovo bozi na svych cestach prostednictvim grafik, ktery rozdava na potkani. A i kdyz "panbickare" nemusim, tenhle kluk byl strasne fajn. A treba i jednou za mnou prijede.

Pohupujici se ze strany na stranu v kabine slovenskyho trucku jsem hltal marockou krajinu. Stravil jsem osm hodin sam zavreny v navesu divoce poskakujici ze strany na stranu v serpentinach Vysokeho Atlasu.
At uz to byl Buh, Allah nebo strazny andel, jeden z nich mi poslal do cesty pohadkovou Jitku. Tmavovlasa holcina z Mostu s milym usmevem zije zivot, na ktery by nestacil ani tucet knizek. Nejen, ze osm let zila vMaroku, procestovala kus Afriky, naucila se skvele arabsky a na KOLE projela CELOU ZAPADNI SAHARU, ale jeste k tomu vsemu je tahle pani ucitelka z Mostu strasne fajnova. Okouzlila nas tak, ze jsme se vzdali turistickeho Fesu a historicke Marrakeshe, abychom s ni mohli pokracovat dal. Ukazala nam nekrasnejsi misto Casablancy, diky sve arabstine usetrila spoustu penez a po dlouhe dobe mi svym kamaradskym povidanim zvedla naladu na tu pravou cestovatelskou uroven.
Tak si tady sedime vsichni spolecne na jihu Maroka - v Agadiru, ochutnavame mistni speciality a tesime se na blizici se stevni potize. A spolu budeme jeste dlouho. Pres vyprahlou Saharu s ni pojedem do Mauritanie, nabereme jejiho kamerunskeho snoubence a budem cestovat az se nam bude prasit pod smradlavyma sandalema. JUPIIIIIIII!!!!!!!!

Mejte se krasne i vy. A at uz zazivam cokoli, stale myslim na citovskou Americanku, meoptacke Prerovaky, zrzavy Norky, chuvy z Anglie, Brnaky alkoholiky... a proste na vsechny. Pac a marockou pusu rodine.

P.S. dneska jsem se koupal na prelidnene plazi v tech nejvetsich vlnach. a Jitka rikala, ze v Mauretanii jsou pravy tropicky plaze uplne bez lidi, s vodnima kopcema jeste trikrat vetsima. MAZEC. A twisty fakt dojed, protoze DZUNGLE asi bude. S Jitkou i jejim kamerunskym snoubencem. MAZEC podruhe. :D

P.S. nr 2 Zitra nebo pozitri jedem do Dakhly. Odtud se pokusim jeste ozvat. Kdyby to nevyslo, tak se prosim nestrachujte. Na zapadni Sahare ani v Mauretanii nebudu mit signal ani internet, tak to bude chvilku trvat, nez sem zase prihodim par teplych kecu. Oslehany od saharskyho pisku napisu z hlavniho mesta lehce obavane Mauritanie.

Ahoooooj vsem!
Tak je to skoro rok, co jsem zakoncil minulou cestu slovy, ze vse teprve zacina. Necelych dvanact mesicu od konce zatim nejvetsiho dobrodruzstvi vyrazim na dalsi, tentokrat do Afriky.A odjizdi se mi cim dal hur. Uz vim, ze stastnej muzu byt i doma.

S hlavou plnych myslenek, jak se naposledy vyhnout odjezdu s holkou, o ktere vlastne nevim vubec nic jsem si zabalil myho drobka. S nostalgii jsem do nej rval vse potrebne od spodaru az po antimalarika, abych si za podpory rozluckoveho pruvodu mohl stoupnout zase na krajnici. Za necele dve hodiny zastavil muj prvni stop na cerny kontinent a ja se zatlacenou slzou objimal vsechny, co byli po ruce.
Po dvou prijemne prokecanych jizdach jsem stravil vecer dokupovanim poslednich blbosti, zkouskou tehotenstvi Hanky(na delsi povidani), vybornou veceri s mou hodnou sestrickou a naslednym usinanim na gauci v obyvaku Vitneru. Uz v sest hodin jsme se seznamovali na prazske benzince s lehce smradlavym parem, kteri se taky rozhodli "zajet si" do Spanelska. Jen se jim to uz tretim dnem nedarilo, a tak spali pod obrovskym igelitem pripevnenym k podomacky vyrobenemu drevotriskoveho kufru. Kecy o nespravedlivym systemu v Cesku jsem radsi ani neposlouchal a nalodil jsem se k usmevavymu chlapkovi. "Tak to je vrcholny cislo!", zakuckal se s cigaretou v puse, kdyz se dozvedel odpoved na otazku, kam ze to vlastne jedeme. A kuckali i zlati cesti kamionaci, kterym patri moje zatim nejvetsi diky. Nejen, ze nas odvezli z francouzskych hranic az k Marseille, ale nechali nas prespat v jejich nefalsovane kamionacke kabine, kde jsem si zavzpominal na casy myho zavozniceni....

A ted, po dvou dnech stopovani, si sedim v Barcelone u Sabiho doma. Tlacim do sebe spanelsky salat, sabiho babovku a uzivam si krasnyho pocasi spanelskyho pobrezi. Promenaduju se po pisecne plazi, bojuju s rozhovory v anglictine, premyslim si, jak se pri cestovani patri... A i pres pochybnosti o me partacce, o tom, jak to bude pokracovat a jak se maji nekteri pratele tam u nas jsem rad, ze si zase takhle premyslim. Afriko, uz jdu!!!
P.S. Dekuju moc vsem,co si vzpomneli, ze jsem mel vcera svatek. Sam jsem na to zapomnel. Doufam, ze vsichni ctenari z minulyho roku zustanou verni. Treba i pribudou dalsi. Snad komentaru a mailu ve schrance bude jeste vic.

F.P.S. Twisty! Dojed!